Lidé

Říkáme si tak, ale je to skutečně pravda? Jsme opravdu lidé, tedy myslící tvorové s výhodou vysoké inteligence, kterou se tak lišíme od zvířat? Často jsem na pochybách.
Do života vstupujeme čistí a neposkvrnění, naše kniha života má nepopsané stránky, nemáme žádné zkušenosti a hodně záleží na okolí, jak se k nim dostaneme a hlavně, jak kvalitní budou.
Matky nás učí dělat „ paci, paci“, chodit na nočník, jíst lžící, poznávat jednotlivé barvy, stavět kostky, poprvé nám dají tužku do ruky. Když jsme starší, dbají na to, abychom slušně mluvili,neskákali do řeči, nešprtali se v nose, nekousali si nehty, nedělali kolem sebe nepořádek. Abychom zdravili každého staršího člověka, abychom byli přátelští a vstřícní, respektovali názory druhých lidí, abychom byli poctiví k druhým, ale hlavně sami k sobě.
Tak se ptám. Jsme opravdu takoví? Moje práce mi skýtá možnost, dostat se k lidem blíž, než kdokoli jiný.Jsem s nimi v denním styku a jsem jim tak nablízku, jak jen to jde. Často musím porušovat jejich osobní zónu a tedy mi musí absolutně důvěřovat.Když mi lidé, k někomu pojmeme důvěru, zbavíme se částečně zábran, uvolníme se a dobrý pozorovatel si povšimne jednotlivých povahových rysů, které se nám do té doby dařilo úspěšně skrýt. A zvláště jsme-li v situaci, kdy jsme odkázáni na pomoc druhých lidí, jako bychom zapomněli na dobré rady našich matek.
Stávají se z nás sobečtí a sebestřední tvorové, protože právě JÁ mám největší potíže, JÁ všechno potřebuji víc a nejdříve, JÁ mám největší hlad a žízeň, JÁ jsem JÁ a kdo je víc.
Doma máme všechno jako ve škatulce, ale všude jinde klidně pohodíme papírek, kelímek, však ON to někdo zvedne a uklidí.Máme všechno co potřebujeme, mnohdy i více, ale lžička nebo sklenička se přece hodí a ta váza, co mi půjčili, tu taky doma nemám.Když se doma najím, pěkně si po sobě nádobí uklidím, ale jsem-li jinde, klidně to nechám ležet a odejdu, jak mi to odpadne. JSOU za to placení,tak ať se snaží.
Když se za námi zavírají dveře, děkujeme za poskytnuté služby, chrlíme superlativy jak úžasně jsme se měli, a to jídlo! Prostě pohádka.Dveře se za námi zavřou, potkáme prvního známého a hned mu líčíme, jak příšerné dny jsme právě prožili, protože neochotný personál a hnusné jídlo, prostě katastrofa.
Tak si říkám, čím to je, že nedokážeme nazývat věci pravými jmény.Že nedokážeme říct, co se nám nelíbí, že nedokážeme připustit fakt, že v mém momentálním okolí jsou i jiní lidé, že si odnášíme suvenýry, však ta jedna lžička nikoho nezabije.
Z takových situací na mě padá smutek, ale naštěstí takových lidí není moc a proto se těším na další setkání se slušnými, taktními lidmi, kteří nezapomněli poděkovat a ten DÍK, myslí vážně.